Svobodná škola III. – řešendo

„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok,“ pravil údajně Václav Havel. Přemýšlím-li nad tím doslova, nacházím v tom „tradiční“ českou školu (která za děti obvykle řeší kdeco) i tu „svobodnou“, jejíž návštěvu mám zarytou kdesi hluboko v sobě…

Poslední střípek z návštěvy svobodné školy na Valašsku je pro mě plný emocí. „Potřebuju něco řešit,“ hlásí Míše malá Klárka. „Já taky,“ přidává se další slečna. „To zní vážně. Už máme dva podněty, tak pojďme na kruh,“ organizuje Míša průběh dalších chvil. Scházíme se opět v podkrovní místnosti. Klárka si bere slovo…

Byla jsem na holčičím záchodě a na zemi tam bylo mokro a zvednuté prkénko. Šlápla jsem do toho a musela jsem si pak vyprat ponožku. Už jsem to uklidila, ale chci poprosit toho, kdo to tam udělal, aby si příště dával pozor.

Padá mi brada. Tahle malá druhačka mi s úsměvem na rtech a s ponožkou v ruce vyráží dech. Vyprala? Uklidila? „Je to takhle všechno, Klári?“ ptá se Míša. Jemným pátráním nakonec děti dochází k tomu, že zřejmě paní uklízečka vylévala něco do záchodu. Klárka ale vypadá spokojeně. Svoje si k tomu řekla a evidentně to už nechala odplout.

A já bych chtěla říct, že jsem slyšela Anetku s Luckou, jak si o mě něco povídají. A chci se Vás holky zeptat, proč mi to neřeknete do očí. Jestli jsem Vám něco udělala, chci to vědět.

Berou mě mrákoty. „Přesně kvůli téhle upřímnosti to tady může takhle fungovat,“ vysvětluje nám později Míša. „Mám to tu ráda právě proto, že jsme si tu zvykli říkat si věci tak, jak jsou. A upřímnost je pro mě základ.“

„Tak jak to holky vyřešíte?“ ptá se Míša s ledovým klidem. „Já bych Ti to vysvětlila, ale v soukromí. Můžeme do pokojíku?“ Trojice dívek se zavírá v pokojíčku. Čekáme na ně a mezitím si povídáme. Zhruba po deseti minutách dívky vycházejí. Napjatě očekávám rozuzlení.

Vyříkaly jsme si to. Mrzelo mě, že jsem to neřekla rovnou. Omluvila jsem se. Taky jsem trochu plakala, ale holky mi pomohly. Jsem ráda, že jsme se usmířily.“

I kdyby to byly jen plané řeči, které pronášela ta devítiletá slečna, i tak znějí TAK uvědoměle, že jsem si málem vykroutila krk. A hlavně, ta zodpovědnost za vyřešení celé situace vůbec neležela na Míše. Zvládly to samy…

Když si děti chystají talíře a příbory, s díky odmítáme nabídku zdržet se na oběd. Jsme obě plné dojmů, které potřebujeme sdílet. Zároveň si ale nechceme kazit dojem „hodoncením“ toho, co „bylo správné“ a co ne. Obracím se na Jiřinku hned potom, co se loučíme s dětmi i s dospěláky a vracíme se k autu.

„Mám jen jednu otázku. Dala bys sem svoje děti?“

Usmála se. „Je to šílené. Ale dala,“ zavírá Jiřinka návštěvu místa, které mi zůstává zapsané pod kůží. Tohle byla Škola. Svobodná, respektující, přirozená. A upřímná. Mám-li být upřímná já, musím zkonstatovat, že nejmíň smysluplné mi dnes přišlo studování druhů zájmen. Všechno ostatní bylo veliké, hluboké a plné naděje.

Ano, zní to utopicky. Mám takové konce ráda. Nemusíte tomu věřit, ale s tím pocitem, že může existovat něco jako SVOBODA ve škole jsem odešla plná radosti, hrdá na svoji práci. Tady bych se nebála říct, že jsem učitelka. Tady se totiž nebylo za co stydět…