Svobodná škola II. – genius loci

Svobodná škola II. – genius loci

„Učíme se pro školu, ne pro život,“ pravil prý kdysi muž jménem Seneca. Je-li to pravda, je ten výrok starý víc než 2 000 let a my jsme mu ve škole zhruba 2 000 km vzdálení. Tedy jak ve které. Jsou školy, kde se na školu neberou ohledy…

Vyjmenovaná slova a pády střídá seznámení se zájmeny. Osobní, přivlastňovací, ukazovací… Pracují s učebnicí i s pracovním listem. Ve skupinách si vysvětlují, jak to kdo pochopil. O přestávce, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, se jdou děti nasvačit a pak proběhnout ven. Aby ne. Čerstvý horský vzduch by jim mohl kdekdo závidět. Když se vracejí, mají tváře červené jak z Ladových obrázků. Následuje projektové učení, tento týden s tématem „geometrie v prostoru“. Témata vymýšlí děti dohromady s Míšou. Sepisují, co by je bavilo a o čem se chtějí dozvědět víc.

„Je to zajímavé, ale většinou se vždycky trefí do toho, o čem bych se s nimi chtěla bavit já. Vezmu to jejich téma a chystám jim příležitosti pro učení. A když mi tam něco chybí, prostě si to tam dodám. Tak, aby to mělo smysl, ale abych splnila tu jejich zakázku,“ dovysvětluje Míša.

Dnes oblékají kvádr. Přemýšlí nad tím, jak mu šaty ušít a jestli může mít více střihů. Navazují na minulý týden, kdy měli téma „geometrie v rovině“ a počítají obvod a obsah jednotlivých obdélníků. Zveřejňují různé cesty k početnímu výsledku. Chyba je vítaná. Nikdo se nikomu neposmívá. Když někdo nerozumí, hned se ptá. Případně se ptá Míša a děti si navzájem vysvětlují.

„Asi bych si to potřebovala nakreslit a vystřihnout, takhle tomu nerozumím,“ bere Klárka do ruky tužku.

Učebnou „dole“ prochází starší pán. Nese si čaj do kanceláře ochránců přírody, která je přímo napojená na dolní místnost. Bez dveří. Telefonuje a vyřizuje dokumentaci. Děti o pár metrů vedle zaujatě diskutují o kvádrech. Neruší se. Místnost je vybavena několika stoly a židlemi, u kterých děti svačí, pracují i obědvají. Na stěnách visí plastická mapa okolních kopců, znak ochránců přírody a několik dětských obrázků. Za dveřmi je regál, do kterého si děti skládají aktovky. V otevřených skříních, které nepůsobí nijak rušivě, jsou k dispozici výtvarné potřeby. Police u stropu jsou plné šanonů s nápisy ČSOP. Místnosti dominuje citát

„Nigdy sa nevzdávaj, gdo možeš, pomahaj.“

Naproti vchodovým dveřím jsou schody do podkroví. Nemají zábradlí. „Tohle by jim hygiena ve škole nedovolila,“ prolétne mi hlavou. „Mohli by se zranit.“ Na to tady ale nikdo nemyslí. Děti se po nich naprosto přirozeně a v klidu pohybují nahoru i dolů, několikrát denně. Horní místnost je podkrovní. Na podlaze koberec, mezi okny jsou skříně, v nichž byste kromě spousty knih našli několik didaktických her a pomůcek. Skromné zařízení doplňují matrace pod zkosenou částí střechy. Pod oknem bílá tabule opřená o zem, vedle ní kytara. Několik malých stolků. Když u nich děti pracují, sedí na trámu, který odděluje klidovou a herní část místnosti. Učebnu zdobí pravidla psaná dětskou rukou. Na podlaze pod oknem leží výstavní samorost podobný Krakonošově berle, jen o mnoho menší. Děti ho v režimu sdílecího kruhu používají jako symbol, který dovoluje promlouvat k ostatním.

Přes úzkou chodbu, z níž vedou schody dolů, je malý pokojík. Pod oknem stůl, dvě židle, elekrické varhany a další 2 matrace. Knihovnička. Sem se chodí „do ticha“ a „do klidu“. Nebo „na tajemství“. Tenhle staráý dům mě baví. Voní a jeho stěny jsou nasáklé příběhy. GENIUS LOCI.

Tady se prostě chceš učit…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *