Takže si to shrňme. Za posledních 12 hodin mám v zádech 300 kilometrů, trefila jsem s mírnou zajížďkou do nitra Brna bez navigace a poté, co jsem nahlédla do pár místních kontejnerů, jsem vysílena padla na postel, abych tím pádem ten příběh uzavřela. Jenže…
S telefonem na uchu jsem sbalila věci do krosny, pobrala několik tašek a šinula se k autu. V pět mám být v centru, potkat starého dobrého kamaráda, užít si příjemný večer u večeře a pak se vydat na 150 km dlouhou cestu do svého koronaútočiště. Abych mohla dostat ten kopanec…
Začátek jsme dost možná měli podobný. 10. 3. jsme nabalili dětem všechno, co by doma mohly potřebovat. Pak jsme přemýšleli, jak to celé zorganizovat. A někde tady přichází rozcestí, na kterém každá škola mohla uhnout jinam. Podívejte se, kudy jsme se vydali my…
S novým školním rokem jsem se ocitla na škole, kde se neznámkuje. Těšila jsem se, protože už jsem pár let ve veřejném kyberprostoru vykřikovala, že známky nepotřebujeme. Jenže teprve, když jsem se ocitla tváří v tvář realitě bez číselné škály, jsem pochopila, jak moc pro nás známky znamenají…
