Jak dostat les do školy

Co se reklamních záležitostí týče, bývám zdrženlivá. Musím ale udělat výjimku. Zažili jsme LES VE ŠKOLE a byla by škoda, kdyby se o tak zajímavém projektu nevědělo víc.

Do školy ho přinesla kolegyně Jiřka. Domluvila s vedením naší školy uhrazení vstupního poplatku 800 Kč a do pár dní nám přišly metodiky k programům o lese od 1. po 9. ročník. Nadšeně vyprávěla o tom, jak se jí projekt líbí, vrhla se se svou třídou do plnění připravených aktivit a na konci školního roku žádala o Certifikát lesní třídy. Zavaleni vším, co školní rok zjara přináší, jsme zaregistrovali její nadšení a informace nechali pokojně odplout.

Na příručky ve školní knihovně se začal snášet prach, ale těsně předtím, než je spolklo propadliště dějin (tak, jako mnohé jiné materiály, které se ve školách porůznu povalují a nikdo jim nevdechne smysl) se vyrojila šance. Na plánovanou školu v přírodě jsem hledala téma, které by ji mohlo protnout. Pojedeme na 10 nocí do Jeseníků se 4. a 5. třídou a hodilo by se nám něco… No, něco zajímavého. Něco jako… „…něco jako Les ve škole?“ chytla se Jiřka hozené rukavice. „Asi,“ odpověděla jsem a v duchu si říkala, že by bylo fér tomu dát šanci.

Příručku pro 4. třídu, nazvanou LESNÍ ROVNOVÁHA, jsem přelouskala ve vlaku z Ostravy do Staňkova, což je pěkných pár mil, takže jsem tvoření poznámek mohla prostřídat s několika telefonáty a knihou Ondřeje Hübla „Hod mrtvou labutí„. Na Audiotéce ji líbivě namluvili Dejvičáci, moc jsem si ji užila. (Nějak se mi s tou reklamou roztrhnul pytel.)

Trocha plánování, kopírování a už nás vítaly Jeseníky. Nebudu Vám lhát, instrukce k lekcím jsme studovali za běhu a informace si předávaly v letu. S obavami jsem sledovala odpolední blok prvního dne, kdy se Hadi seznamovali se Stromovousy. A nějakým zázrakem to zafungovalo. „Budeme si zítra zase číst o Stromovousech?“ rozbil mé poslední pochyby jeden z chlapců visící na seznamu potenciálních lumpů. Uklidnila jsem se. Bude to fungovat.

Nebudu Vám prozrazovat, jaká dobrodružství jsme si užili, ale stálo to za to. Práci s textem střídal pohyb, učebny se mísily s terénem, lesní deníky bobtnaly díky vlepovaným materiálům, doplňovaným vlastními zápisy i kresbami, kterých bych se v tak vysoké kvalitě já osobně nikdy nemohla dopustit.

Bylo to lahodné, objevné, milé, poučné a hlavně… s minimálním úsilím. Nikdy bychom (ani s vypětím všech sil – a to svému týmu školy v přírodě dost věřím) nic podobného nestvořili. Přírodovědné úkoly je strhávaly k přemýšlení, co se dozvěděli v nich pak zkoumali přímo v lese nebo zažívali doslova na vlastní svaly venku na hřišti.

Správná reklamní kampaň má jistě obsahovat bombastická slova o kvalitě a nabádat ke koupi. Co na tom, že není placená a autorka ji píše z vnitřního přesvědčení, že by se to mělo. Tímto Vás tedy nabádám. Máte-li alespoň špetku odvahy učit chvíli jinak, mrkněte na web LES VE ŠKOLE, kde se dozvíte víc. Roční plány nejsou vytvořené přímo pro školy v přírodě, právě naopak, pracují s tím, že jim věnujete pár dní napříč školním rokem. Musím ale říct, že takhle intenzivně to mělo mega grády.

Přidávám obvyklá slovesa jako OBJEVTE, OCHUTNEJTE, OBJEDNEJTE, KUPTE SI, NENECHTE SI UJÍT. Právě teď…