Svobodná škola I. – Kdo co a koho co

„Škola je místo určené pro učení,“ uvádí Wikipedie. Takové „místo pro učení“ může vypadat všelijak. Necháte-li několik kolemjdoucích nakreslit školu, obrázky asi budou podobné. Třídy, lavice, tabule. Existují ale děti, které by nakreslily něco jiného. Něco úplně jiného…

Cestu na Valašsko jsme naplánovaly na šestou ráno. To abychom byly „se zvoněním“ na místě. Tím my myslím sebe a svou kamarádku Jiřinku. Obě dvě velmi opatrně a s obdivem už nějaký čas pokukujeme po „alternativě“ a chtěly jsme objevit něco nového. A to se podařilo. Dojmů a vzpomínek je tolik, že se do jednoho článku vměstnat nedokážou…

„Začínáme až se sejdem, většinou kolem půl deváté.“

Tohle bude velké školní dobrodružství. I tahle zpráva mě v tom utvrzuje.

Míša je dospělá. Není to ani paní učitelka, ani průvodce. Je to prostě Míša. Spolu s Miluškou a několika dětmi tráví čas ve škole nedaleko slovenských hranic. Nemá třídní knihu, nezapisuje si docházku, nedrží dozory na chodbách. Děti sem za ní dojíždí z několika blízkých i vzdálených obcí. To nejvzdálenější to má skoro 30 km. Přesto to rodičům stojí za to. Musím říct, že po dni, který jsem s dětmi ve škole strávila, se jim vůbec nedivím.

Ve dveřích nás uvítaly děti. Jen co jsme si odložily kabáty, už nám nabízely komentovanou prohlídku, kterou jsme rády přijaly. Celá škola se odehrává ve třech místnostech. Nemají jména, je to prostě „dole“, „nahoře“ a v „pokojíku“. Ráno si děti „dole“ odložily aktovky a „nahoře“ se sešly v ranním kruhu. Den začal sdílením toho, co má kdo nového. Sdíleli jsme radost z nově narozených selátek.

„Dívala jsem se, jak se perou o cecíky a bylo to legrační.“

Sdíleli jsme ale taky smutek z toho, že si na někoho venku po škole dovolují starší kluci. Díky tomu se ve skupině rozjelo velmi zajímavé téma sociálního vyloučení v místě bydliště. Všechny děti bydlí na vesnici, kde je buď malá škola nebo děti dojíždí do školy jinam. „Jak to máte Vy? Máte doma nějaké kamarády, když tam nechodíte do školy?“ ptá se Míša. Děti se shodují, že moc ne. Zároveň to ale vypadá, že to většině z nich vlastně ani nevadí. „Znám tam jednu holčičku. Její babička pracuje v obchodě a moje mamka se jí byla zeptat, jestli bychom k nim někdy mohly přijít na návštěvu,“ povídá drobná okatá brunetka. Někteří se kamarádí ve sboru, někteří díky kroužkům. A jsou tam i tací, kteří doma kamarády nemají. I to je daň za dojíždění sem.

Kruh pokračuje zpíváním několika písniček, které si děti samy vybírají, Miluška je doprovází na kytaru. Zpívají s radostí a sledují, jestli se k nim přidáváme. Hledím do not a marně se snažím chytat melodii. Nikomu to ale nevadí. Čas plyne tak nějak svobodně. Dneska je učící den, děti se rozdělují na mladší a starší a jdou se věnovat češtině. Skupina třeťáků a čtvrťáků si rozdává učebnice. „Jak jsme na tom s češtinou? Co se Vám daří a co Vás trápí?“ ptá se Míša.

„Já jsem včera dvě hodiny dělala pády a bavilo mě to. Myslím, že mi to jde.“

Míša poděkuje a dívá se na ostatní děti. „Mně se pořád plete 1. a 4. pád. Kdo,co a Koho,co. Nevím jak na to.“ Dává prostor každému, kdo chce okomentovat své učení. Na základě toho, co slyší, rozděluje děti do skupin a zadává úkoly k práci. Všímáme si, že jedna holčička nemá chuť se do učebnice zahloubat. Míša si k ní sedne. „Klárko, vidím, že ses nepřipojila k práci. Můžeme Ti já nebo ostatní nějak pomoct?“ Klárka statečně odolává a v ruce svírá balíček karet. Míša pokračuje v dialogu, který má překvapivé zakončení. „Klári, dobře víš, že za své učení jsi zodpovědná ty a taky tví rodiče. Myslím, že bychom si odpoledne měly s mamkou na chvíli sednout a promluvit si o tom společně. Pokud se mamka rozhodne, že s námi nemusíš pracovat, budu to respektovat. Kdybychom ale došli k závěru, že pro Tebe bude lepší, když s námi pracovat budeš, udělám všechno co bude v mých silách, abych Ti s učením pomohla, i když tě pády nebaví.“ Klárka poslouchá a souhlasí. Zároveň se přidává k původní skupině a alespoň tiše naslouchá.

Jsem konsternovaná tou upřímností. A den teprve začíná…