Letní škola FH (EDULAB a AHA)

Někteří vyjíždí nadšeně, jiní nad tím kroutí hlavou. Nezdá se mi ale, že by téma „letní školy“ nás, učitele, nějak zásadně rozdělovalo. „Ráda jezdím nejdřív na konci července,“ rozpovídá se paní učitelka na otázku redaktorky Hospodářských novin, která sbírá podklady pro článek o letních školách pro učitele. „Bývám odpočatá, jedu si pro inspiraci a ráda potkám podobně naladěné učitele,“ pokračuje. A já to vidím stejně. Tak jsem letos, jako každoročně, taky vyrazila…

První letní školou, kterou jsem si letos vybrala, byla LŠ Formativního hodnocení, kterou pořádala EDUkační LABoratoř v termínu 27. – 30. července 2020. Pražská vzdělávací organizace zvolila tzv. „příměstský model“. Začínáme v 10, ve 13:15 odcházíme na společný oběd a následně se rozcházíme. Ubytování si každý zajišťuje sám. Ostatně v Praze je asi zbytečné pojímat to jinak. V celkem 4 dnech tedy procházíme 12 hodinami vzdělávání. Kolegové účastníci si velmi pochvalují, že nejsou přetíženi. Že to hlava stíhá a že mají čas na relax. Mně by pár hodin navíc nevadilo, nabila bych je praxí.

EDULAB je v oblasti formativního hodnocení relativně známou značkou, stojí za českým vydáním publikace Zavádění formativního hodnocení od Dylana Wiliama, nestora zavádění FH do škol. Na podzim vyjde tahle „bible formativního hodnocení“ i díky úspěšné kampani na HitHitu v novém, revidovaném vydání. Těším se na ni.

Letní školu, která byla o tuto publikaci opřena, lektorovala Květa Sulková. Obsahem byly jednotlivé strategie formativního hodnocení. Prošli jsme jednu po druhé, paní lektorka zaměřila pozornost např. i na růstové nastavení mysli, popisnou zpětnou vazbu nebo oblast komunikace. Co mně i kolegům, se kterými jsem měla možnost mluvit, přijde na vzdělávacích akcích zásadní, je propojování teoretických poznatků s praxí. Teorie jsme si užili dostatek. Její překlopení do praxe probíhalo ve dvojí rovině. V jedné paní lektorka popisovala situace, ve kterých se tato teorie ve školách projevila, uváděla příklady, konkrétní věty žáků či učitelů, popisovala situace. V druhé rovině jsme zkoušeli praktické techniky a úkoly aplikovat sami na sobě. Té druhé roviny bych si moc ráda užila mnohem víc. 

Dovolím si lehké odbočení. Cestu do Karlína jsem ráno věnovala milým restům. Doposlechla jsem si některé díly podcastu „Hovory z kabinetu“, na které jsem ve školním roce nenašla čas. Dan Pražák v nich zpovídá zajímavé osobnosti českého školství. V díle #5 byla Danovým hostem Monika Olšáková, druhostupňová učitelka a mentorka, oceněná finalistka Global Teacher Prize ČR a shodou okolností i žena, která spolu s Pavlou Besedovou stála na počátku změny mého učitelského myšlení. To když se v říjnu 2012 stala mou lektorkou v kurzu RWCT. Na konci rozhovoru dostala Monika otázku „Co jsi ve své praxi dřív dělala jinak než dnes?“. Zaujala mě její odpověď…

„Já jsem vystudovaný biolog pro střední školy, takže pro mě bylo zásadní naučit všecko a hlavně pořádně, takže děti musely znát nožičku od hmyzu, každé tykadlo, prostě znát jednotlivosti, zbytečnosti. Moc jsem nesledovala ty souvislosti v rámci ekosystému a podobně, prostě spíš fakta. Což byl stres, protože jsem nestíhala. Protože to ani nejde stihnout, naučit v biologii všechno.“

Myslím, že to dobře ilustruje jeden významný problém, se kterým se ve škole potýkáme. Učíme toho moc. Je téměř pravidlem, že se na školeních zejména od učitelů 2. stupně a středních škol ozývají hlasy typu „to je hezké, ale tak učit nemůžu, protože bych to nestíhal“. I v rámci jednoho z bloků na letní škole zaznělo, že výzkumy dokazují, jak nepatrné množství (asi 2 – 5 %) učiva si po skončení školy žáci pamatují. Zastřešeno výrokem Richarda Livingstona z roku 1941 „Dobrý učitel se pozná podle množství důležitého učiva, které z výuky vyřadí.“

Abych tohle odbočení propojila zpět s letní školou… Mám už takovou tradici, že se snažím na závěr každé vzdělávací akce pojmenovat si pro sebe to TO, pro co jsem si přijela. Hledám to zásadní. Někdy je to technika, metoda, jindy odkaz na knihu nebo třeba věta, která mě zasáhla a nastartovala můj vnitřní brainstorming. Propojila jsem si Moničino přemýšlení s vlastní zkušeností, při níž jsem vnímala, jak mezi teoretickými vstupy čekám na každou možnost něco ve dvojici probrat, vyzkoušet metodu naživo, třídit kartičky, prostě jakoukoliv akci. Ve chvílích, kdy tyhle možnosti přicházely (a nebylo jich málo, to zase ne), jsem si mnohem lépe třídila myšlenky. Prostě mě to bavilo. Podobenství lektor – účastník kurzu a učitel – žák je, myslím, nasnadě. Jsem už velká, tak jsem si dovolila učinit své osobní AHA z letní školy formativního hodnocení, které není ani tak o formativním hodnocení, jako o mně samé. 🙂  Chci toho učit míň. Chci víc akce. A děkuji za možnost si tohle zase uvědomit. 

U teorie paní lektorka pravidelně uváděla zdroje výzkumů a poznatků, sdílela i tipy na další zdroje, literaturu, videa či weby, uváděla příklady z konkrétních škol i učitelů z praxe (zdravím zmiňované – Milana Khase i Štěpánku Baierlovou). Část podkladů jsme spolu s blokem, tužkou a deskami dostali vytištěnou, zbytek máme slíbený v elektronické podobě. Vrátím-li se k paralele učitel – žák, bylo moc fajn, že jsme nemuseli prezentace opisovat. To je bohužel náplň mnohých hodin pro žáky – opisovat prezentace. A je to smutná náplň. (Protože chceme tu akci, žejo. 😀 )

Letmý souhrn nakonec – letní škola o FH pod taktovkou EDULABu může být příjemným vstupem do rozsáhlé oblasti formativního hodnocení a možná ještě víc může pomoci ukotvit se ve vlastních začátcích jejího zavádění do výuky. Cenné by bylo více praktických aktivit na úkor méně teorie, zřejmě by to i pomohlo rozbít místa, která se nám zdála náročnější na udržení pozornosti. Teorie byla opřená o výzkumy a s bonusem, kterým je osobnost paní lektorky a její příjemný projev i odbornost, přicházela většinou velmi srozumitelně podaná. Kdo sám hoří, může i zapalovat…