Jak jsem dostala lekci vysoké školy života II.

Jak jsem dostala lekci vysoké školy života II.

Takže si to shrňme. Za posledních 12 hodin mám v zádech 300 kilometrů, trefila jsem s mírnou zajížďkou do nitra Brna bez navigace a poté, co jsem nahlédla do pár místních kontejnerů, jsem vysílena padla na postel, abych tím pádem ten příběh uzavřela. Jenže…

Odmlčený telefon jsem v 8:10 napíchla ke zdroji. V 8:30 mi začíná ranní online kruh s dětmi a mám VELKÉ ŠŤĚSTÍ, že je to dnes poprvé, kdy oba online bloky, které po kruhu následují, učí kolegové. VOLNÝ DEN, říkala jsem si na začátku týdne. VOLNÝ DE…POČKAT! To ale není… 

Dětem jsem povyprávěla svůj příběh, zvědavá, co na to řeknou. „Jednou jsem hledala kousek puzzle a měla jsem ho celou dobu v ruce.“ „A já jsem ve druhé třídě ztratil klíče. Nechtěl jsem kvůli tomu domů. Nakonec jsem zjistil, že jsem je ráno zapomněl právě doma.“ Ukázalo se, že každý z pixly „NEJSOU JEN ZTRÁTY, JSOU I NÁLEZY“ nějaký příběh má. „Hodně mi pomohlo, o čem jste teď mluvili. Necítím se už tak hloupě, když mi říkáte, že se něco podobného stalo každému z Vás. Asi je to jednou za čas normální,“ uzavřela jsem ranní povídání a uvědomila jsem si, že ta tíha na hrudi se pomalu vytrácí. Zas bude dobře.

Hadi se svíjeli ve spárech kolegyně angličtinářky, když jsem to zkusila snad po desáté. MŮJ POČÍTAČ byl tak skvěle zablokovaný, že jsem ho kódem, který jsem si pamatovala, neodblokovala ani já. Klávesnice nefungovala. Caps Lock zasvítil, ale písmena ani čísla nejevila známky života. Chce to odborníka. Do centra Brna, kde mám vyhlídnutou MacBookárnu, v níž jsem se nedávno stala spokojeným zákazníkem, se vydávám pěšky. Pán, co vypadá trochu (ale vážně jenom trochu) jako Ondra Ruml, se usmál a pravil, že se na to mrkne. Mrkal s připojenou externí klávesnicí, mrkal po restartu, po tvrdém restartu… a mrkal zbytečně. NIC. 

„Tak to vypadá, že Vám budeme muset vyměnit klávesnici,“ pronesl vlastně docela smutně. „Kolik mě to bude stát?“ ptám se vesele. „Asi tři tisíce. Ještě to zkusím… Ne. Vůbec nereaguje. Tak Vám to vypíšu?“ „Tak mi to vypište,“ pokynu pánovi a dotýkám se svého notebooku přesvědčená, že odejdu s funkčním strojem. Že žádná jiná varianta neexistuje. Že se to… „Tyjo, funguje to,“ upozorním Ondřeje Rumla, který nevěřícně zírá. „Vážně, dívejte.“ Zadávám kód, klávesnice mě pouští dovnitř a na monitoru se rozbíhají poslední spuštěné programy. „To není možný,“ vykřikne Ruml. „Co jste s tím udělala?“ NIC. Prostě jsem se ho dotkla. „To jsem blázen,“ zatřepe hlavou. „Nebo kouzelník, těžko říct,“ dodávám s úsměvem. „Co jsem dlužná?“ Požádal mě, abych před ním stroj znovu restartovala a když uznal, že to prostě NORMÁLNĚ FUNGUJE, pravil, že jsem si to opravila sama a že to se mu teda ještě nestalo. Tak určitě…

Procházka k autu a dalších 150 km před sebou. Pořád mám uvnitř sebe takový zvláštní pocit. Cestou do Čech sílí tak, že se zhruba v půli své cesty rozhodnu udělat si přestávku. Vítá mě cedule Žďár nad Sázavou, kde jsem vloni strávila 2 příjemné dny dovolené. Plán je na světě. Auto parkuju pod kopcem a vydávám se na Zelenou horu. STOJÍ TAM. Majestátně, jak si ho pamatuju. Tyčí se do výšky pevně ukotven v zemi, v zádech ten Santiniho majstrštik. Usedám do jeho kořenů, které mi i tehdy poskytly útočiště. V Tichu se rozhlížím po horizontu. Je to vlastně legrace. Den, který jsem měla věnovat psaní slovního hodnocení na vysvědčení, jsem vyměnila za… POČKAT! Už podruhé mě to trklo, tentokrát ale pořádně.

Bylo pondělí, když jsem svou lekci angličtiny končila odpovědí na otázku „Jak si užiješ svůj týden?“ a zasněná jsem pravila „Ve čtvrtek mám volný den. Poprvé. Úplně si to představuju. UDĚLÁM SI VÝLET. Projdu se, líbil by se mi nějaký celodenní, abych vůbec nemusela pracovat. Víš, jak jsem nedávno byla v Ležácích? Tak na nějaké podobné místo s takovým historickým příběhem v sobě. Prostě relax, žádná práce.“ „To jsem zvědavá, jestli se Ti to podaří,“ dodala s úsměvem má paní lektorka. „Nejspíš ne, musím psát vysvědčení,“ zasmušile zajedu do dědova křesla. UVIDÍME.

Tohle všechno mi prolétlo hlavou, když jsem se uzemňovala V KOŘENECH stopadesátiletého starce. Výlet bychom měli. Celodenní taky, za chvíli budou dvě, než dojedu domů, bude po třetí. Projít jsem se prošla, jak do kopce, tak ve městě do obchodu. A najděte mi místo, které bude mít zajímavější historii než Santiniho kostel na Zelené hoře. „Magické místo, kde ožívají velkolepé příběhy,“ zní mi v hlavě Langošova věta. A navíc, o školní práci se dneska mluvit vůbec nedá, bez počítače jsem jako bez ruky. JAKO BEZ RUKY?  Ten tíživý pocit na hrudi… 

Abyste rozuměli, zase to chce flashback. Byl to Eckhart Tolle, který ke mně skrze stránky Nové Země promlouval v zahradách Dominikánského kostela v Uherském Brodě. Věděla jsem, že si tu kapitolu O BOLESTI musím doma najít znovu. O té Jágrově vestě. Považte…

Zanedlouho se děti naučí kouzelné slovíčko a začnou ho spojovat se svými jménem, které zase ztotožňují se svou osobou. V dalším kroku o sobě začnou přemýšlet v první osobě a věci, jež s nimi nějakým způsobem souvisí, pak začnou označovat MNĚ a MOJE, aby takto dali najevo, že něco je součástí . Tím se ztotožní s předměty. Znamená to, že věci, především však myšlenky, kterými je pojmenovávají, budou pociťovat jako část svého a budou od nich odvozovat svou identitu. Když se MOJE hračka rozbije nebo MI ji někdo vezme, objeví se INTENZIVNÍ BOLEST. Ne kvůli nějaké vnitřní hodnotě hračky, brzy dítě o ni i tak ztratí zájem a nahradí ji dalšími hračkami, ale kvůli POCITU, ŽE PŘIŠEL O KOUSEK SEBE SAMA.

„Nevím, pro co si jedu, ale nemůžu tady jen tak sedět a čekat. 150 kilometrů a ranní zácpy. Poď mi hop…“ Pamatujete? Tak pro tohle všechno jsem si jela. Pro splněné přání. Pro věc, kterou považuju za část sebe. Pro intenzivní bolest. Pro zkušenost. Pro osvobození. Pro magii na Zelené hoře. Pro ODPOVĚDI MAJESTÁTNÉHO BUKU, který stráží kostel Jana Nepomuckého. A pro radost, která přišla, když mi to všechno docvaklo. 

Čtvrtek jsem strávila relaxací. Dala jsem si půst (když jsem se ráno zapomněla nasnídat, samo se to nabízelo), odpoledne zlehka dospala to, co mi z noci chybělo, a pak jsem na balkoně se sklenkou pramenité kohoutkové vody listovala v Tolleho Nové Zemi. U zrcadla v ložnici ležela na babiččině kosmetickém stolku kniha, kterou jsem nedávno dočetla. Jmenuje se JAK SI SPRÁVNĚ PŘÁT. 

Byl by to obyčejný příběh, kdybychom nedohlédli jeho sílu tím, že vyhradíme prostor na reflexi.

  • Často se chováš nevědomě a pak nevíš, kam jsi co položila. Buď přítomná.
  • Bolí Tě i to, co nejsi Ty. Uvědom si podstatu.
  • Zálohuj.
  • Trochu spoř.
  • Relaxuj a nacházej místa, kde je Ti dobře. 
  • A buď opatrná na to, co si přeješ. Přání se plní. A někdy sakra rychle… 

NAMASTÉ, MILÝ BUKU… 🙏  

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *