Jak jsem dostala lekci vysoké školy života

Jak jsem dostala lekci vysoké školy života

S telefonem na uchu jsem sbalila věci do krosny, pobrala několik tašek a šinula se k autu. V pět mám být v centru, potkat starého dobrého kamaráda, užít si příjemný večer u večeře a pak se vydat na 150 km dlouhou cestu do svého koronaútočiště. Abych mohla dostat ten kopanec…

K bytu jsem dorazila něco málo po jedenácté večer. Vyndala jsem batožinu, zamkla auto a vydala se ke vchodu. Na půli cesty jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla vzít ještě jednu tašku. Když jsem se pro ni vracela k autu, přemýšlela jsem, co v ní všechno je. Toustovač, deka, krabička na jídlo a… BYLA PRYČ. Kufr auta zel prázdnotou a já jsem v tom NIC zmateně chmatala rukama v naději, že se ještě objeví. Zbytečně. 

Rozjel se brainstorming. Co budu dělat? BEZ POČÍTAČE? Většinu dat si po jedné minulé zkušenosti se ztrátou USBčka zálohuju na cloudu, takže jsem spíš řešila hodnotu stroje, v hlavě se přesto rozbouřilo vlnobití hrůzostrašných scénářů. MŮJ POČÍTAČ. Moje data. Cizí data. Kde jsem tu tašku mohla nechat? Z různých variant jsem pod tlakem vybrala tu, která mi přišla nejreálnější. Vytáhla jsem mobil, abych se o tu situaci podělila. Protože to pomáhá, máte-li na druhé straně někoho, kdo umí podpořit. Aby toho nebylo málo, na mobilu mi svítilo posledních 10 % baterky a nabíječka byla hádejte kde… Samozřejmě v tašce. 

Vědomá bytost na druhé straně aparátu mi nastavila ucho a slyšela spleť neutříděných myšlenek. Nechala jsem ji na parkovišti u auta, když jsem s Tebou telefonovala. Asi. Nebo ve výtahu. Třeba ji někdo najde. Asi spíš na tom parkovišti. Jak jsem to mohla udělat? Kdo za to může? Nebo v tom výtahu? MŮJ POČÍTAČ. Nemám nabíječku. Sama na sobě jsem ale cítila, že díky tomu sdílení pomalu odeznívá fáze „ovládají mě emoce“ a je třeba pustit ke kormidlu někoho klidnějšího. „Běž spát a představ si, jak se budeš cítit, až se to vyřeší. A ono se to vyřeší.“ Přes telefon jsem na dálku počítač blokla, nechala na něm zprávu o tom, že je ztracený, nastavila si bezpečnostní kód, na displej poslala své telefonní číslo s prosbou o kontaktování a šla jsem spát. Uvidíme.

Babiččin starodávný budík měl ještě dvě hodiny padla, když jsem do probouzejícího se rána otevřela oči. Trvalo mi pár vteřin, než to na mě dolehlo. Co budu dělat? Obchod, kde si můžu koupit nabíječku na telefon, otvírá za 4 hodiny. Sedám do auta. Trefím BEZ NAVIGACE? K Brnu jistě. Ale na byt? Do útrob velkoměsta svázaného obchvaty, tunely a uzavírkami? Nic jiného mi nezbývá. Mobil se odmlčel a já na to všechno zůstala sama. Nastartovala jsem. Nevím, pro co si jedu, ale nemůžu tady jen tak sedět a čekat. 150 kilometrů a ranní zácpy. Poď mi hop… 

Prolustrovala jsem parkoviště, nahlédla do přilehlých kontejnerů, očima propichávala kolemjdoucí doufajíc, že se usmějí s větou: „Nehledáte tašku? Včera večer jsem ji tu našel a mám ji pro Vás schovanou.“ NIC. Poslední nadějí byl vchod a výtah. Na nástěnce krom informací o plánované výměně firmy na úklid ani stopa po pokladu. Přestávalo mi to vadit. Místo dovolené koupím nový stroj a data stáhnu z cloudu. Nic se přece neděje. Ale dělo se. Ten mocný pocit na hrudi neodcházel a já jsem pod tíhou té Jágrovy zátěžové vesty, kterou vám nasadí na prsa, když jdete na rentgen, padala v myšlenkách do dalších otázek. Co když se k těm datům někdo dostane? Co tam vlastně mám? Proč mi to tak vadí? Je to jenom věc!

Byla schovaná za gaučem a čekala tam na mě, jako by se mi chtěla vysmát do obličeje. „To jsem ti to nandala, co?“ „Nandala,“ pomyslím si a usedám na postel, aniž bych ji otevřela. Kdyby to tady skončilo, byl by to jeden z mnoha příběhů ze sekce „Nejsou jen ztráty, jsou i nálezy“. Jenže není. To nejdůležitější se teprve chystalo přijít…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *