ŠvPří – organizace

ŠvPří – organizace

Spadlo mi to na záda a protože to nebylo poprvé, chvějící se rukou jsem to pohladila a přesvědčovala se, že se bojím míň a že už přece trochu vím, jak na to. Kolena se mi začala podlamovat až o něco později, ale to už nebylo cesty zpět.

Naše paní profesorka hudební výchovy na gymnáziu na nás mnohdy pokřikovala, že je „neustále jednou nohou v kriminále“ a když nás vidí, jak se chováme, má tam už nohy obě. Ale takhle z druhé strany je to zážitek k nezaplacení. A to myslím doslova.

Nemám ambice se věnovat zodpovědnosti ve smyslu „šíleně smutného“ královského výroku „S korunou, kterou vložil Bůh na naši hlavu, vložil i povinnost na naše královská bedra“. Chci se podělit o to, jak mi zkušenost s pořádáním letní školy pro učitele pomohla uspořádat denní program školy v přírodě jinak, než bývalo zvykem.

Když jsme před lety rozjížděli přípravy prvních iPadových letních škol v Rožnově a na Malé Morávce, dělali jsme to zpočátku opravdu na koleně. Z nadšení a touhy šířit to, co jsem se naučila, jsem upadla do plánování a netušíc, že se mi to kdy bude hodit, ukládala zkušenosti někam, odkud se vynořily přesně ve chvíli, kdy vyslovil to čarovné „chtěl bych, aby sis to vzala na starost“.

Klasický scénář neexistuje. Na různých školách jsem zažila různé definice toho, co je pro pořádání školy v přírodě NORMÁLNÍ. Scénář 1: Dopoledne výuka s třídní, odpoledne dostaly tu dravou zvěř na starost nebohé vychovatelky a paní učitelky se vyhřívaly v paprscích pomalu sílícího slunce. Ty, kterým to nedalo, pobíhaly po lese spolu s vychovatelkami a večer padaly na matrace tváří dolů.  Scénář 2: Škola v přírodě je o přírodě. Učit se budeme zážitky. Hlavně chodit a pobývat na vzduchu, to úplně stačí. A šmatlali jsme mnohdy i 10 a více km denně, což děckám z vesnice vůbec nepřipadalo jako zátěž. Naštěstí. Osobní volno učitele neexistovalo, pracovali jsme v pohodovém duchu tak nějak všichni a pořád. Scénář 3: Škola v přírodě? Spousta starostí. Radši ne.

Pojďme tedy k jádru pudla. 2 třídy, cca 50 dětí, 4 učitelé, asistentka, externí koordinátor EVVO. Co s tím? A pak to přišlo. WORKSHOPY. Už si nepamatuju, jak se na mě tehdy před lety kolegyně dívaly, jestli s obavami nebo s očima plnýma nadšení. Každopádně nikdo z nich nevyužil příležitosti mi tenhle nápad vymluvit. A letos jsme ho dovedli k dokonalosti (přeháním, ale to se na internetu může, ne?).

Děti jsme hned první den rozdělili do 3 smíšených skupin. V každé byli holky i kluci z obou tříd. Jednu skupinu jsme složením dost opepřili a zároveň do ní umístili paní asistentku. Tvořili název, pokřik a takové ty obvyklé táborové věci, které v rámci prvního večerního programu taky prezentovali. Dny, které byly vyhrazeny práci v dílnách, měly následující strukturu. Děti se v nich rozdělily podle týmů a jeden blok (2 vyučovací hodiny s přestávkou) se jim věnoval 1 učitel. Po jídle (svačina nebo oběd) se skupiny vyměnily, a tak to šlo až do večeře. (Jeden řádek v tabulce ilustruje program jedné skupiny, barvy ilustrují jednotlivé učitele.)

Děti zažívaly bohatý program, který nás dospěláky neutavoval složitými přípravami. Nachystám 1,5 hod dlouhý workshop a trojím opakováním ho vymazlím k dokonalosti. Obsah dílen si paní učitelky volily dle svého uvážení s ohledem na téma školy v přírodě – lesní rovnováha. Některé dílny byly předem určeny k práci na projektu Les ve škole, takže celková příprava učitele se maximálně minimalizovala. V podstatě jen kopírování pracovních listů, ojediněle chystání dalších pomůcek.

Jistěže jsme neobjevili Ameriku. Asi by mě ani nenapadlo o tom ani psát, kdybych nesledovala program školy, která s námi ve stejném termínu sdílela místo a s níž jsme se dělili o jídelnu. Při snaze domluvit se, kdy bude jídelna volná, jsem narážela na věty typu: „Já nevím, co budou dělat béčáci. My bychom potřebovali být tady.“ To se u nás nedělo. Společné zážitky (i když v různých časech) děti tmelily napříč třídami, pořád bylo co sdílet a o čem si povídat. Dny v blocích střídaly celodenní výlety nebo „učící se dny“, kdy se dětem dopoledne věnovaly třídní učitelky a měly tak šanci sáhnout jak po učivu, tak zařadit nějaké OSVčkové činnosti nebo řešit to, co jim zrovna přišlo důležité.

Když kolegyně z týmu uviděly tu tabulku poprvé, v očích se jim zjevily obavy (jedna dokonce nečekaně onemocněla). Možná by si byly i poklepaly na čelo (a možná to některá z nich i udělala, jen co jsem za sebou zabouchla dveře). Ale v závěru jsme se už podruhé shodly, že to bylo ku prospěchu věci. Méně práce na učitelskou přípravu, jasně určená odpovědnost (včetně toho, kdo má kdy dohled), šance alespoň na chvíli svobodně vydechnout. Volné bloky jsme si užívali porůznu. Někdo šel běhat, jiný se prošel do obchodu a někteří se zavrtali do peřin nebo zabodávali oči v knihy, které si přivezli. Ten blažený pocit odpočinku vychutnával každý po svém. Život do tabulky nenacpete, takže ano, samozřejmě přišly změny. Ty jsme ale zpracovávali za běhu a vždycky se rozumně domluvili, jak s nimi naložíme. A je to tak dobře.

A ještě jednu nespornou výhodu to mělo. Letos s námi paní asistentka nejela, ani v jedné třídě ji nemají. Protože nám ale model peprnější skupiny předloni fungoval, rozhodli jsme se ho zopakovat. A tak jsme jednu skupinu opět trochu přisolili a v ní se následně potkávali učitelé dva. Jeden, který dílnu vedl, druhý, který byl v pozici asistenta a pomáhal, jak bylo potřeba. Znáte přirozenější způsob, jak obohatit své pedagogické zkušenosti efektivněji, než náslechem u kolegy? Za sebe musím říct, že jsem načerpala spoustu inspirace a nápadů, které bych nikdy sama nevymyslela. A že své kolegy (ty, kteří se možná až děsivě vypadající tabulky organizace nezlekli) obdivuji za to, jaký kus skvělé práce tam kdesi v lesích kolem Malé Morávky udělali. V duchu fulghumovské rady z mateřské školky nepřestávám žasnout a skláním jim velikou a upřímnou poklonu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *