Jak mi začaly chybět známky

S novým školním rokem jsem se ocitla na škole, kde se neznámkuje. Těšila jsem se, protože už jsem pár let ve veřejném kyberprostoru vykřikovala, že známky nepotřebujeme. Jenže teprve, když jsem se ocitla tváří v tvář realitě bez číselné škály, jsem pochopila, jak moc pro nás známky znamenají…

Škola, na kterou jsem přišla, je vlastně ještě ve svém zrodu. Má to mnohá pozitiva a jedním z nich je hledání toho nejlepšího systému, který je pořád ještě otevřený změnám. Tak toho využíváme a změny činíme, a to i v hodnocení.

Víme, co chceme hodnotit (taky zajímavý proces, ale o tom třeba zase příště). Třeba to, že žák „píše správné i/y po B uprostřed slov“. Asi si dokážete představit, že se to učíme, chystáme si příležitosti k trénování a ověřování toho, jak se nám daří. Přes doplňovačky a řízené procvičování až po samostatný písemný projev dětí.

Během posledních několika let (a letos bez známek ještě tím spíš) jsem si uvědomila, jak nešetrně mnohdy se známkami zacházíme. Jak hodnotíme procesy namísto výsledků. Dovolte mi dva příklady…

Anička i Pepa se naučili vyjmenovaná slova po B a slova příbuzná a začínají trénovat psaní i/y. V jedné třídě se paní učitelka rozhodla, že bude psát s dětmi procvičování a diktáty a pravidelně je známkovat, aby děti i jejich rodiče věděli, jak na tom s touto dovedností děti jsou a kdo má doma zabrat. Z vyjmenovaných slov a doplňování i/y má Anička nakonec 10 známek – v pracovním sešitě za doplňovačky a v diktátovém sešitě za psaní vět a slovních spojení. Na začátku jí to moc nešlo, ale postupem času a trénováním se zlepšila tak, že už chybuje minimálně nebo vůbec.

Pepova paní učitelka na to šla jinak. Procvičování a doplňovačky psala s dětmi taky. Když cvičení kontrolovala, udělala na řádek, v němž našla chybu, smluvenou značku. Pepa pak trávil čas tím, že se sešitem, učebnicí nebo Pravidly v ruce kontroloval, že slova napsal správně, a chyby si opravoval sám. Někdy mu je opravila i paní učitelka. Místo známky ale Pepa dostal jen informaci o tom, jak se mu dařilo a co zlepšit. Někdy to byla věta, jindy smluvený symbol. Pepa taky věděl, že příští týden končí stanovené období a přijde finální hodnocení. V posledním ověřování Pepa zvládl až na jedno všechna slova napsat správně.

Anička a Pepa nakonec umí psát i/y po B zhruba stejně dobře, s minimální chybovostí. Pepa by dostal na vysvědčení 1, Aničce ale vychází kvůli špatným známkám na začátku na vysvědčení 2. Vypovídá průměr Aniččiných známek o tom, jak Anička psaní i/y opravdu zvládá?   

Takhle jsem si to pro sebe nakreslila. Proces, který jsem činila dřív, a změny, ke kterým jsem si došla. Dřív jsem dětem známkovala kdeco a ačkoliv se průměru známek a jeho vlivu na výsledné hodnocení bráním, když vidíte těch pár čtyřek a trojek, dojdete si v hlavě k závěru, že „na jedničku to prostě není“. Nehodnotila jsem to, jestli Anička danou dovednost nakonec ovládá. Hodnotila jsem, jak se jí dařil proces. A Anička navíc mohla být svázána potenciálním stresem a strachem udělat chybu, protože za každým rohem číhá známka. Odměna nebo trest. Anička představovala můj systém sumativního hodnocení procesu.  

K Pepovi jsem se pročetla a proškolila až časem. Pepa se učí v systému, kde se za chyby netrestá, který nabízí příležitosti k jejich nacházení a opravení. Pepa se nemusí bát udělat chybu. Ví, že má „ještě čas“, protože se právě učí. Že je na cestě k výsledku a má dostatek podpory, aby se ve své dovednosti zlepšoval. Pepa je mé hledání a nacházení formativního hodnocení –„zpětné vazby jako základu efektivní výuky“.

„Slovo hodnocení pro nás často reprezentuje konečný rozsudek místo příležitosti zareagovat a zlepšit se.“ Dylan Wiliam

Příklad s Aničkou a Pepou je trochu nadsazený, ale dobře to vykresluje boj, který jsem v sobě vedla, než jsem si obě cesty dokázala pojmenovat.

Pokud totiž vím, že jsem dala dětem dostatek příležitostí pro svobodný trénink a ověřování bez toho, aniž by nad nimi visely postihy za chyby, které při svém učení udělají, že dostaly příležitosti k opravení nebo vylepšení výtvorů, na kterých pracují, pak je mi vlastně trochu jedno, jestli na konci toho procesu dostane dítě jedničku nebo sluníčko. Cesta byla bezpečná. O to mi jde.

Jak už jsem ale psala, u nás se známky nedávají. Přemýšlela jsem, jak se s tím vypořádat. Co napsat k vyplněnému cvičení v učebnici… „Máš 12 z 16 doplnění dobře?“ Je to efektivní? Dát tam razítko? Smajlíka? A jak bude vypadat závěrečné měsíční hodnocení? Budu psát dva nebo tři odstavce textu pro každé dítě ve třídě? Takové malé slovní hodnocení? Kdy si na to najdu čas? A bude to dětem a rodičům k něčemu?

Došli jsme si k poznání, že pro zjednodušení prostě potřebujeme škálu. Shodli jsme se, že bude mít 4 stupně. (A ve výsledku je jedno, jestli to budou smajlíci, počasí, barvy nebo jiné symboly.) Každému stupni jsme slovně nadefinovali jeho význam – co to znamená, když dostanu tento symbol. A jali se ověřovat v praxi. Možná si říkáte: „To už si mohli nechat známky.“ Nemohli právěže…

To, že se u nás neznámkuje, mě dovedlo i ke vtipným situacím. Nejdřív jsem zjistila, že nemám čím vyhrožovat (a sama jsem se divila, že se mi zachtělo to použít). Věta typu „Přestaňte, nebo si dáme diktát.“ Najednou ztrácí smysl. Protože se Vám obyčejně dostane odpovědi „Tak jo.“ nebo případně znuděného „Neee!“ v němž ale není špetka strachu. Z čeho taky? Z mráčku?

No a potom se ukázalo něco dalšího. Když si totiž dítě odnáší v žákovské knížce k danému výstupu symbol (třeba polojasno nebo žlutou barvu, to máte fuk) místo známky, klasická reakce okolí není „Dvojka? A co na tom neumíš?“ nebo „Dvojka? A proč to není jednička?“. Ta úplně první reakce totiž je „Žlutá? A co to jako znamená?“. A tenhle dialog má trochu jinou startovní čáru. No a pokud je všechno tak, jak má jít, poučené dítě odpovídá: „To znamená, že tomu rozumím, že to umím, ale občas se ještě spletu.“ Rozdíl je totiž v tom, že o DVOJCE máme my dospělí kolem dítěte už jasně danou představu (i když nevím, jestli bychom ji kromě „CHVALITEBNĚ“ uměli všichni rozvést stejnými slovy – KLIDNĚ SI TO TADY ZKUSTE), kdežto tady je třeba pátrat. Je to banalita, která mě ale neskutečně baví.

Nakonec mi dovolte drobný souhrn. Známky mi nejdřív přišly v pohodě. Pak mi začaly vadit a nevěděla jsem proč. Pak jsem je přestala používat a taky jsem nevěděla proč. Nějak jsem cítila, že je to v rámci formativního hodnocení správně. Kličkovala jsem na hraně školního řádu a připadala jsem si krutě alternativně, nejsem si ale jistá, jestli jsem to v té době dobře vykomunikovala s dětmi i s rodiči. Dneska bych to určitě udělala jinak. Hledala jsem…

Teď mi známky vzali. Byla jsem nadšená. Pak jsem spadla z lopatky, protože jsem musela přenastavovat procesy, na které jsem byla zvyklá. Žádalo si to trochu víc mé učitelské přípravy. Po první realizaci jsme si to ve škole mezi sebou hezky shrnuli, nasdíleli si, co komu ne/funguje, vzájemně se inspirovali a nadefinovali si to, čeho se budeme držet centrálně. A jedeme dál. Může se to zdát nezodpovědné, že si ten tvar hledáme za běhu až teď. Ale je to úplně naopak. Víc zodpovědnosti jsem za hodnocení svých žáků ještě nikdy necítila. Je to ještě spousta práce. Je pro mě ale mnohem smysluplnější než stříhání a laminování kartiček do výuky, kterým jsem se s chutí věnovala dřív. Tahle vědomá nekompetence – „vím, že nevím“ mě neustále táhne kupředu. A moc mě to baví…