Pohádka o hodnocení
Než se dáte do čtení, mám pro Vás (jako v pohádce) tři úkoly.
1) Zamyslete se nad tím, co ledňáčkovi nejvíc pomáhalo, aby se opravdu dobře naučil bruslit.
2) Zamyslete se nad tím, kdy dostal své první známky.
3) A taky nad tím, jak to mají Vaše děti ve škole. Dostávají známky během tréninku, nebo až po něm, když mají ukázat, co se naučily?
Spoustu toho, co do kvalitního školního hodnocení chceme zavést, nám přijde normální na parketě nebo na ledě. Ale ve školních lavicích to necháváme fungovat úplně obráceně a bráníme to planými řečmi o zocelování a tradicích. Proč?
Na zamrzlém rybníce to vypadalo, jako by zima nikdy neměla skončit. Stříbrné čáry zamrzlé vody se třpytily ve slunečních paprscích a do ticha mrazivého rána se ozvala rána. ŽUCH! Na ledovou plochu přistálo tělo malého opeřence. „AU!“ řekl si pro sebe a neobratně se snažil vstát. KŘUP, ŤAP, ŽUCH! „To je tedy výkon! Většího nemotoru jsem ještě neviděla,“ mohla se smíchy potrhat straka, která sledovala malého ptáčka z nedalekého břehu.
pusť si audio verzi
Ledňáček dělal, že straku neslyší, ale její slova ho zabolela. „Dokážu to! Naučím se bruslit.“ Vyškrábal se zpět na nohy. KŘUP, ŤAP, TLAP, ŽUCH. A znovu. KŘUP ŤAP, TLAP, ŽUCH. „Přisuň nohy víc k sobě a roztáhni křídla, pomůžou ti držet rovnováhu,“ ozvalo se ze zamrzlého rákosí. KŘUP, ŤAP, ŤAPI ŤAP. TLAP A ŽUCH. „To bylo lepší! Roztáhni prsty. A hlavu drž vzpřímeně.“ KŘUP, ŤAP, ŤAPI ŤAP, ŤAPI ŤAPI TLAP A ŽUCH. Před očima ledňáčka, které se po dalším pádu dívaly nad sebe, se objevil oranžový zobák. „Když se odrážíš, nezvedej nohy příliš vysoko. Naposled se Ti to povedlo. Pojď to zkusit znovu.“

Ledňáček zamrkal a teprve teď si uvědomil, že před ním stojí labuť. Byla nádherná. S elegancí sobě vlastní se pohybovala po ledě a trpělivě ledňáčkovi vysvětlovala, jak je důležité, že se nevzdává. Ťapů a svistů, které teď ledňáček dokázal najednou, přibývalo. Neminul den, kdy by na rybníce chyběl. Padal a vstával. Trénoval rovnováhu, otočky a s pomocí labutě se pouštěl do prvních skoků.
Vzduch byl ostře chladný, když ledňáček vyletěl z hnízda v říčním břehu. Čekal ho velký den. Na Tyrkysovém jezeře se koná bruslařská přehlídka. „Sejdou se tam všichni, kteří něco umí. Nejsem si jistý, jestli to zvládnu.“ „Poctivě jsi trénoval,“ usmála se labuť na svého svěřence a dodala mu odvahu. „Ani při rychlém pohybu už nepadáš. Umíš výskoky, otočky i jízdu vzad. Využij všechno, co ses naučil. A užij si tu krasojízdu, která Tě čeká. Jsi připravený.“
Když se poprvé odrazil od zrcadla na Tyrkysovém jezeře, publikum ani nedutalo. Ty tam byly neohrabané ŤAPY a ŽUCHY. Proháněl se po ledě s větrem o závod. Otočka sem, výskok, otočka tam. Zavrávorání. Už už byl na zemi, ale roztáhl křídla a obnovil rovnováhu. Výskok, otočka, dřep a svist. Potlesk přítomných diváků nebral konce. A překvapená straka nevěřila vlastním očím.
„Osm,“ vykřikla vydra a do sněhového polštáře vydrápala číslici podobnou sněhuláku. „Sedm,“ zahlaholila volavka. „Pět“ dodal poslední z porotců, přísný kačer, který byl proslaven svými vysokými nároky. „Dvacet,“ zašuměl zvířecí dav na břehu. „Ledňáček má celkem dvacet bodů!“ zavolal vší silou nad publikem letící uchechtaný racek.
Ledňáček vydýchával své první vystoupení. Tělíčko zavalil zmatený pocit a bušící srdce poskakovalo radostí. „Dostal jsem pětku,“ pomyslel si. „Ale taky osmičku a sedmičku.“ „Začátek ti vyšel skvěle,“ zašeptala mu do ucha stranou od ostatních bílá labuť. „Abys nespadl, pomohl sis lehce křídly. Když se příště odrazíš, přitáhni nohy víc k tělu. Můžeš na sebe být hrdý. Dokázal jsi to!“ usmála se trenérka a její oranžový zobák zmizel v davu.

1)Co v příběhu ledňáčkovi nejvíc pomáhalo, aby se opravdu dobře naučil bruslit?
2) Kdy dostal ledňáček své první známky?
3) A jak to mají Vaše děti ve škole?
Co v příběhu ledňáčkovi nejvíc pomáhalo, aby se opravdu dobře naučil bruslit?
- Ledňáček věděl, co chce – měl stanovený cíl (na jeho formulaci by se ale ještě dalo zapracovat).
- Pravidelně a poctivě trénoval.
- Pochopil, že pád – tzn. chyba – je přirozená součást učení (ale za chyby ho nikdo netrestal).
- Sám měl zájem naučit se bruslit (vnitřní motivace), labuť ho ještě podporovala slovně (vnější motivace).
- Dostával od labutě průběžně informace o tom, co dělá dobře a co má dělat jinak.
- Sám si vyhodnocoval, jak na tom je. Co už zvládá a co ještě ne.
Kdy dostal ledňáček své první známky?
- Ledňáček měl čas rozdělený na JEŠTĚ SE UČÍM a PROKAZUJI, CO JSEM SE NAUČIL.
- Čas „JEŠTĚ SE UČÍM“ je ten, ve kterém nabývám potřebnou jistotu. Dostávám příležitosti trénovat, ale nedostávám známky. Dostávám informace o tom, jak se mi daří a co dělat dál.
- Je to čas, kdy mohu bezpečně chybovat a ze svých chyb se učit bez toho, abych za každý pád na led dostal/a pětku do žákovské knížky.
- Čas „PROKAZUJI, CO JSEM SE NAUČIL/A“ je ten, ve kterém dokládám, že jsem ne/dosáhla na stanovený cíl a v jaké kvalitě se mi to podařilo.
- Až sem patří tzv. sumativní hodnocení, tedy závěrečné posouzení toho, jak se mi podařilo splnit cíl. A až toto posouzení patří do žákovské knížky.
- Sumativní hodnocení realizujeme nejčastěji známkou (tzv. klasifikace). Stále více ale chceme rozumět i HODNOCENÍ BEZ ZNÁMEK. O nich jsem psala tady.
A jak to mají Vaše děti ve škole?
Není to žádná novinka. Systém trénink – slovní podpora – závěrečné ověření tu máme řadu let. Jen jsme si nestačili všimnout, že nám tam, kde ho potřebujeme nejvíc, zarostl plevelem známek a razítek, které rozdáváme v podstatě za každý pohyb a cvičení, které dítě udělá.
Takže… co s tím budeme dělat?