MY a ONI aneb kdo má víc práce
Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň. Nastoupila jsem do školy jako učitelka prvního stupně. Jako učitelka prvního stupně jsem jednou promovala, dvakrát kupovala počítač, třikrát se zamilovala, čtyřikrát přestěhovala, pětkrát upravovala ŠVP, šestkrát vzala děti do Prahy a sedmkrát letěla letadlem. Jako učitelka prvního stupně jsem vzala poprvé do ruky iPad a rozmnožila (asi dvacetinásobně) svou knihovnu. Jako učitelka prvního stupně jsem vstávala a jako unavená učitelka prvního stupně chodila spát. Jako učitelka prvního stupně jsem slýchávala „sklop hlavu, zavři pusu a nevyčnívej a budeš se mít dobře“, slyšela jsem „no jo, vy na prvním stupni“ ale slýchávala jsem i „moc děkujeme za inspiraci“. A jako učitelka prvního stupně jsem si taky sáhla na své prozatimní učitelské dno.
První stupeň přirovnávali naši učitelé na vysoké škole k desetiboji. A je to docela trefné. Od všeho něco, nic extra do hloubky. Každý se pro něco nadchne a něco se snaží přetrpět. Mé nadšení se vlilo do českého jazyka a čtenářství, do vědy o naší zemi i do angličtiny. Záviděla jsem druhostupňovým učitelům tu úžasnou věc, že si učí jen to, co je baví. Já se mezitím lopotila s výpočty obsahů pláště kvádru nebo s potem na tváři při výuce „výchov“.
Za ty dva měsíce, které mám za sebou, jsem shledala několik báječných výhod:
1) Mnohem míň mluví
Ne snad, že by to bylo dobře ve vztahu k výuce. Z některých ty věty doslova taháte očima. Ale historky typu „A my.. jsme včera byli u strejdy a on říkal, že jednou našel v lese velkou houbu a já vím kde, to půjdete tam a pak rovně a pak zase rovně a doleva a pak rovně a jakoby dolů a tam to je, strejda tam byl i s Maxem a to je jeho velký pes.“ by jednou za čas svalily i Vás.
2) Každé utrpení je konečné
Ne vždycky se Vám sejde parta laskavců. Někdy je to moc těžké. Každý jsme někdy zažili svého Olivu a Brambůrka. Jenže teď… TEĎ víte, že každé případné utrpení je přísně orámováno 45 minutami a jakmile se naplní, budete zase volní. Není to paráda? (P.S. Platí to bohužel i pro ryzí flow.)
3) Žádné on si začal
Možná je to tím, že se změnily děti. Nevím. Ovšem od začátku roku ještě ani jedno vyšetřování kdo koho strčil, kdo komu vzal pastelku, kdo komu kousnul do svačiny a „to já ne, za to může Kuba, on si začal“. Ach…
Zažila jsem práci na 1. i na 2. stupni. Uvědomuji si všechna ta ale, kterými můžete protiargumentovat. Nemám ambice stavět první a druhý stupeň proti sobě. Přála bych si ale, abych už neslýchávala ty dráždivé věty „Vy na prvním stupni si jen hrajete.„, „Však to udělá první stupeň, stejně tam toho učiva nemají tolik.“ nebo „Ať tam jdou holky z prvního stupně, my tady máme mnohem víc práce.“ Jako lék na tyhle podivné soudy bych ráda doporučila jednodenní pobyt v první třídě, organizaci přesunu dětí z místa A do místa B nebo výlet s prcky na místo, kde jsou druhostupňaři běžně zvyklí dát svým žákům rozchod.DOSLOV:
Jsem učitelka prvního stupně. Baví mě jí být. Je to radost. Zrovna teď mám možnost pozorovat to z dálky. Tohle řešení je dočasné. Za čas, až zase budu „naše paní učitelka“, se budu těšit na příběhy o houbách, na všechny své Olivy, Brambůrky i na to, že můžu být u toho, když se děti učí, jak spolu vyjít. A budu hrdou učitelkou prvního stupně. S vědomím, že můj úděl není lehčí nebo těžší. Je jiný. Myslete na to, až Vás zase napadne, že máme míň práce. Není to pravda…
