Bez známek 3x jinak
Bavíme-li se o tom, že mají z 1. a 2. ročníku zmizet známky, jímá nás často nejistota. A jak tedy budeme hodnotit??? Bavíme-li se o hodnocení bez známek, zmiňujeme nejčastěji slovní hodnocení. To se máme upsat, až budeme pětadvaceti dětem do sešitu psát pod jeho text dvě věty? Mám pro Vás dobrou zprávu. Nemusíte. 🙂
Když se řekne hodnocení, představíme si totiž často pouze to hodnocení FINÁLNÍ, závěrečné. Známku. Tak si dovolme převrátit dosavadní premisy a připomenout, že (jak ostatně praví i nové RVP) máme rozlišovat 2 fáze – fázi učení a fázi vyhodnocování. Ona finální fáze vyhodnocování – fáze závěrečná, řečená SUMATIVNÍ, je a má být utlačovaná tou důležitější a zásadnější. Tou, která se děje v době, kdy se děti ještě učí. Tou, která má dětem pomáhat, aby mohly a uměly své výkony zlepšovat. Tou, kterou někdy označujeme jako FORMATIVNÍ PRÁCE. Tou, na kterou máme ve škole zejména zaměřit pozornost. Protože se to vyplácí.
Existuje řada postupů, které v rámci hodnocení bez známek uplatňovat. Abychom celému ekosystému formativní práce dobře porozuměli, bylo by třeba ho zkoumat komplexně. Na to ale žádný článek nestačí. Ale střípek představit můžeme. Tentokrát jsem vybrala způsob, který využívám nejčastěji v českém jazyce a v matematice. Představte si klasické doplňovačky vynechaných písmen, sloupce příkladů, diktát, vybranou grafickou matematickou úlohu, vlastní text atd. Nabízím 3 techniky, které mohou nabídnout i diferenciaci práce pro jednotlivé žáky. Tady jsou:
#1 Vizualizace počtu chyb
Když žák/yně dosahuje dobrých výsledků a má ve své práci menší počet chyb, často stačí poskytnout jen jednoduchou vizualizaci. Mohla bych říct: „Naprostou většinu máš správně, ve cvičení jsem našla jen dvě drobné chyby. Zkus je najít a opravit.“ Někdy místo této věty nebo souběžně s ní využívám domluvené značky. Na konec cvičení např. přidám 3 tečky, které značí, že jsem ve cvičení objevila 3 chyby.
Výhodou je, že ačkoliv jde o konkrétní zpětnou vazbu, netavím se na ní já jako vyučující, nýbrž předávám opravu cvičení zpět dítěti, spolu se zodpovědností. Vyzývám dítě, aby zapojilo vlastní dovednost autokontroly a znovu pročetlo, přepočítalo, vyhodnotilo svou práci. Dávám tak dítěti příležitost, aby si svou práci opravilo samo a zároveň šetřím svůj vlastní čas. Tuto techniku využívám tam, kde mám důvěru, že je v možnostech dítěte, aby si chybu samo našlo a opravilo. Tam, kde vnímám, že je dovednost řešit daný úkol v podstatě dobře osvojena. Rozhodně ji nevyužívám u dětí, které by tápaly a s úkolem si spíše neporadily.
#2 Určení přibližné polohy chyby
Přichází čas na diferenciaci. Pokud vnímám, že je pro dítě těžké, aby si chyby našlo úplně samo, zúžím prostor pro hledání. Například řeknu: „Dobrá práce, většinu příkladů jsi vypočítal dobře. Našla jsem jen 3 chyby, jedna je na prvním řádku a dvě chyby jsou na třetím řádku.“ Někdy místo této věty nebo souběžně s ní využívám opět domluvené značky. Barevné tečky, které značí chyby, přidávám ke konkrétnímu řádku, ve kterém jsem chybu objevila. Počet teček = počet chyb v řádku (resp. ve sloupci).
Technika stále nechává prostor pro autokorekci dítěti, ale zároveň mu poskytuje oporu, aby úkol mohlo zvládnout. Může pomáhat těm, kteří jsou ještě v procesu budování jistoty nebo u kterých by přílišná frustrace z nepřesností mohla demotivovat pro další práci.
#3 Přímé označení chyby
Poslední techniku využívám, když s tréninkem dané dovednosti teprve začínáme nebo když dítě potřebuje větší podporu (například když má více chyb). V rámci této techniky chyby přímo označím. Například řeknu: „Vidím, že některé příklady / některé doplňovačky už máš správně. Slova / příklady, ve kterých jsem našla chybu, jsem podtrhla. Slova si znovu přečti a zkus je opravit.“ Někdy místo této věty nebo souběžně s ní využívám opět domluvené značky. Například podtrhnu slovo / příklad, kde je třeba udělat opravu.“
Důležitý je na tomto kroku fakt, že nevyužívám způsob, který známe z naší školní docházky – vidlice, škrtnutí či rovnou oprava chyby. Jde pouze o přímou vizualizaci místa, které je třeba opravit. Neopravuji chybu, toto opět nechávám na dítěti.
BONUSOVÝ TIP
V začátcích mé pedagogické dráhy mě kolegyně Verča naučila jednoduchý tip. Rozdala dětem do pouzdra / penálu zelenou propisku. Říkávala jí ZELENÁ OPRAVOVACÍ. Používám ji také a mám s dětmi následující domluvu:
- Při své obvyklé práci používají děti obyčejnou tužku nebo modrou barvu.
- Pokud někdo udělá chybu během práce a uvědomí si to, gumuje nebo škrtá a opraví.
- Na opravu chyb při společné kontrole (nebo kontrole podle tabule) používají děti zelenou. (Abychom věděli, co už kdo uměl sám a co si opravil později, co je třeba trénovat.)
- Paní učitelka používá pro opravy jinou, než modrou a zelenou barvu. (Aby se nepletlo s kontrolou, kterou provádí děti.)
